Již 5. prosince 2012 proběhne v pražské kavárně Bresto večer s fotografem, kterého bude hostem Bohdan Holomíček. Moderátorem večera je již tradičně Jirka Heller a těšit se můžete nejen na úžasné fotografie, ale zejména zajímavé povídání.
.
Jak fotoaparát vyhodnocuje množství světla ve scéně? Jak podle této informace nastavuje expozici? K čemu slouží kompenzace expozice a jak s ní zacházet v praxi? To jsou informace, které Vás čekají v 7. videocástu.
Soubory ke stažení: MP4 HD verze – MP4 SD verze – MP3 verze
.
Vedl jsem nedávno diskuzi s jedním kamarádem – fotografem. Stěžoval si, že je neuvěřitelné, kolik peněz už MUSEL utratit za nejrůznější programy pro práci s fotografiemi. Nepřel jsem se s ním, protože bylo zřejmé, že je o své pravdě přesvědčen a chce se jen politovat. Ale inspirovalo mne to k úvaze, co opravdu potřebujeme a o čem sami sebe přesvědčujeme, že to potřebujeme. Žádný program z Vás totiž lepšího fotografa neudělá! Takže po pravdě?
Hodně záleží na tom, jak hodně fotografujete a jak hodně chcete své snímky archivovat a dále využívat.
Pokud patříte mezi příležitostné fotografy, kteří fotografují rodinu, sem tam nějakou tu dovolenou a dohromady pořídíte pár tisíc fotek za rok, tak žádný speciální software nepotřebujete. Pomocí Finderu, Průzkumníka či jiného souborového manažera (součást systému či zdarma ke stažení) si stačí udělat jednoduchou strukturu adresářů. Rozdělíte fotky podle let, jednotlivých foceni a je hotovo. Moderní operační systém umí prohlížet nejen JPEGy, ale i RAWy, takže Vás v zásadě nic nenutí investovat do speciálního programu.
Pokud fotografujete hodně nebo se snažíte často k fotografiím vracet a využívat je, pak se určitě investice do programu na správu fotografií vyplatí. V podstatě máte tři možnosti.
A je to. Žádné velké taškařice ani investice. Je neuvěřitelné, kolik fotografů experimentuje s více jak jedním archivačním programem a kromě peněz tak mrhá hodinami a hodinami svého času. Přitom přenést rozsáhlejší archiv fotografií například z LR do něčeho jiného bez ztráty výhody nedestruktivních úprav je prakticky nemožné. Vyberte si jeden z programů, naučte se jej opravdu dobře využívat a užívejte si komfortu známého prostředí a zkuste na chvíli zapomenout na našemu národu tak vlastní experimentátorství. Kreativita patří do fotografií a ne do výběru SW.
A jsme u velice podobné písničky. Snad každý fotograf dřív nebo později zatouží po kouzlu zvaném počítačové úpravy fotografií. A nemluvím tady o korekci jasu, kontrastu či barev. To zvládají bez problémů programy z předchozí kapitoly. Myslím takové to opravdové kouzlo výměn pozadí, rozmazávání, doostřování, zeštíhlování, vyhlazování pleti apod. Ano, k dnešní fotografii často patří i toto. Ale opět si položme otázku, zda je nejlepší strategií vyrazit s kanónem na vrabce? Pokud se nad tím zamyslíte?
Odpověď je jednoduchá – pravděpodobně ne! Existují stovky specializovaných programů na HDR, skládání panoramat, vybírání z pozadí, vylepšování fotek. Existují nejrůznější plug-iny, efekty, presety a já nevím, co všechno ještě. Řada z těchto programů vůbec není špatná a může Vám ušetřit čas, což ale neznamená, že je POTŘEBUJETE nebo dokonce je MUSÍTE mít. Než se tedy pustíte do jejich nakupování, zkuste si odpovědět na několik jednoduchých otázek?
Prosím nechápejte tento článek nijak špatně. Není mým cílem Vás odradit od nákupu jakéhokoli programu. Klidně utrácejte, podpoříte tím vývojáře, ekonomiku, Kalouska, … Jen je dobré si uvědomit, že vynaložené peníze jste nemuseli utratit právě za daný konkrétní SW. Byla to vaše svobodná volba a jako taková by Vám měla přinést adekvátní protihodnotu – radost, vyšší efektivitu, nové funkce. Protože lepšího či kreativnějšího fotografa z vás určitě neudělá..
Leica Gallery pořádá již 26. listopadu velice zajímavou besedu o historii a současnosti české fotografie. Hostem bude Štěpánka Bieleszová, kurátorka olomouckého muzea umění. Těšit se můžete na povídání a ukázky děl Drtikolem počínaje a současnými autory konče. Více informací najdete v tiskové zprávě níže:
Beseda s kurátorkou Muzea umění Olomouc o proslulé fotografické sbírce, která zahrnuje více než 7000 děl. Leica Gallery Prague, v pondělí 26. 11. 2012 od 19 hodin. Rezervace míst na e-mailu ik@lgp.cz. Besedu pořádáme bez výběru vstupného.
V rámci sbírek olomouckého Muzea umění patří kolekce fotografie k těm mladším. Systematickému sběratelství fotografie se instituce věnuje od 60. let minulého století a v současnosti soustřeďuje více než sedm tisíc exponátů z různých časových i stylových období.
Pionýrské doby fotografie bohatě dokumentuje tvz. Machytkova sbírka – obsáhlý konvolut daguerrotypií, chromofotografií a raných amatérských i kabinetních fotografií. Období 20. a 30. let s úspěchem reprezentují snímky Františka Drtikola. Období mezi válkami vyplňují práce Josefa Sudka, Josefa Bartušky či Otakara Lenharta. Široký záběr trendů 2. poloviny 20. století od civilismu přes strukturální experimenty až po op artové a lettristické experimenty bohatě dokladují především snímky skupiny DOFO. Jan Svoboda či Marie Kratochvílová představují minimalistické tendence v české výtvarné fotografii. V 90. letech se ve sbírce začal formovat celek fotografií akční tvorby, dokumentací performancí, body a land artu. Kolekce zahrnuje tvorbu průkopníků (P. Šembera, K. Miler, M. Knížák, O. Hanel, J. Toman) i pokračovatelů (I. Kafka, V. Havlík). Koncept 70. a 80. let dokladuje například tvorba D. Chatrného či M. Pally. K výraznému doplnění sbírky přispěly akvizice z výstavní přehlídky Česká a slovenská fotografie 80. a 90. let (fotografové skupiny Bratrstvo, T. Stano, V. Cigler, V. Stratil, M. Kern, E. Brikcius ad.)
Štěpánka Bieleszová
Od roku 1996 kurátorka výstav Muzea umění Olomouc.
Kurátorka sbírky kresby (1996–2000); kurátorka sbírky fotografie (2007–2012). Autorka fotografický výstav a katalogů. Od roku 2009 kurátorsky vede Galerii Café Amadeus, která se soustředí na podporu tvorby začínajících a mladých fotografů (Arkadiusz Gola,
Svatopluk Klesnil, Jitka Horázná, Andrej Balco ad.).
Výběr z bibliografie:
Štěpánka Bieleszová, Miloslav Stibor. Fotografie, Muzeum umění Olomouc, Olomouc, 2007
Ladislav Daněk – Štěpánka BIeleszová, Jaroslav Vávra. Lovec obrazů, Muzeum umění Olomouc, Olomouc 2011
Štěpánka Bieleszová, Civilizované iluze. Sbírka fotografie Muzea umění Olomouc, Muzeum umění Olomouc, Olomouc 2012.
| Většina současných digitálních fotoaparátů nabízí širokou škálu expozičních režimů. Od plné automatiky až k úplnému manuálnímu řízení. Kdy, jak a proč který použít? | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| V souladu s předchozími články o expozici se stále jedná o zdánlivě jednoduchý úkol, a sice nastavit expoziční čas, clonu a ISO citlivost tak, aby snímek byl přesně podle představ fotografa. K cíli lze dojít mnoha způsoby, přičemž je zásadní otázkou, kolik hodnot necháte na libovůli fotoaparátu a kolik hodnot budete manuálně a vědomě řídit.
Plně automatický režim je většinou označen AUTO či znaky
Tento režim je samozřejmě oblíbený při fotografování metodou „Namiř & zmačkni“ a u běžných scén vede k použitelnému výsledku. Pokud jste ale přečetli předchozí díly seriálu o expozici tak již víte, s jak velkými kompromisy se automatika musí potýkat. Nemá ani ponětí o síle světla kontra odrazivost fotografovaných předmětů, pohybu předmětů, záměru fotografa atp. A stále je třeba mít na paměti, že automatika se plně spoléhá na fakt, že scéna je v průměru středně šedá! Algoritmus „přemýšlení“ plné automatiky je vcelku jednoduchý a logický. Silně však závisí na konkrétním modelu fotoaparátu a tak pro příklad uveďme jen hrubé obrysy obvyklé strategie plné automatiky pro objektiv se světelností f/2.8:
Bohužel automatika vede často až k absurdním výsledkům. Např. fotíte-li z ochozu na fotbalovém stadionu noční slavnostní ceremoniál probíhající na ploše stadionu, tak automatika použije blesk. Uvážíme-li, že jeho výkon stačí na cca 3-10 metrů, je použití směšné. Přesto automatika dojde k závěru, že je málo světla a tak je nutné použít blesk. Logické ale špatné. Podobně automatika bleskem zničí atmosféru koncertů v zatemněných halách, fotky interiérů, sklepení, oceanária, fotky přes sklo, noční snímky měst a ulic, západy slunce atp.
Automatika chybuje však nejen u blesku. Např. v slabém světle nedokáže rozpoznat pohybující se objekty (sport v halách), volí zbytečně dlouhý čas a objekty budou rozmazané. V silném světle naopak volí zbytečně vysoké clonové číslo a tím zvýší hloubku ostrosti, což je např. u portrétů nežádoucí. A tak dále. Na obranu automatiky je nutné říct, že dnešní sofistikované algoritmy jsou schopné již ledasco „uhádnout“ a tak snímky v běžných podmínkách vycházejí alespoň použitelné. Současně plná automatika umožní fotografovat i naprostým laikům, kterým fotografie jako řemeslo či koníček nic neříká. A to je dobře!
Pod souhrnným pojmem scénické režimy se myslí expozice pro různé druhy scén většinou označované jasným piktogramem. Je to stále plná automatika, ale vy jí pomáháte sdělením, o jaký druh scény se jedná. Změny, které automatika díky této informaci provede, jsou často dramatické a netýkají se jen expozice ale i řady dalších parametrů – např. doostření, vyvážení bílé, tónování barev atp. Správné zadání scény je tak klíčové. Přesné algoritmy se u různých výrobců či modelů fotoaparátů mohou přirozeně lišit, přesný popis buď poskytne manuál nebo internet nebo musíte některé věci prostě vyzkoušet. Uveďme pro příklad hrubé algoritmy několika typických scén přítomných na většině fotoaparátů:
Na profesionálních fotoaparátech režim plné automatiky ani scénické režimy nenajdete. Profesionálové je totiž stejně vůbec nepoužívají a pracují stále v poloautomatickém či manuálním režimu. To je totiž jediný způsob, jak mít fotografii zcela pod svojí kontrolou.
Ne všechny fotoaparáty jsou vybaveny poloautomatickými režimy a tak jejich přítomnost většinou signalizuje fotoaparát vyšší třídy. Poloautomatické režimy jsou obvykle označovány P, S, A, M nebo P, Tv, Av, M, kde M značí již plně manuální režim. Režim P může chybět či být spojen s plnou automatikou. Často také na voliči režimů bývá jen jeden režim PSAM a zda se jedná o režim P, S, A či M se volí až v menu fotoaparátu. To sice není moc praktické ale časté. Poloautomatické režimy by se daly charakterizovat slovy – automatika je rádce, některé hodnoty dokonce sama nastavuje a tím šetří čas, nicméně za výsledek je zodpovědný fotograf. Dává tak prostor pro své tvůrčí schopnosti a proto častý název těchto režimů – kreativní režimy. Fotograf má svobodnou vůli cokoliv nastavit a také plnou zodpovědnost. Vyvážené a férové.
Režim P (často označovaný jako Program AE) je režim velmi podobný plné automatice. Sám nastavuje expoziční čas i clonu ale zásadní rozdíl oproti plné automatice je v tom, že v režimu P je možné volně nastavovat všechny ostatní hodnoty a veličiny. Jedná se zejména o zapnutí/vypnutí blesku, výběr zaostřovacího bodu, metodu měření expozice, expoziční kompenzaci, vyvážení bílé a mnoho dalších.
V režimu S (Shutter) neboli Tv (Time Value) nastavíte pevně expoziční čas a ISO, a automatika dopočítá clonu podle množství světla na scéně. Tento režim je tedy výhodný, když potřebujete zafixovat čas – obvykle kvůli pohybovému managementu. Jinými slovy potřebujete buď krátkým časem (např. 1/500 sec) omezit nebezpečí rozhýbání snímku či zastavit pohyb (sport) nebo naopak dlouhým časem (např. 2 sec) pohyb zdůraznit.
Pokud nastavíte velmi krátký čas (např. 1/2000 sec) a na scéně bude málo světla, tak automatika by potřebovala hodně otevřít clonu a to často víc, než je limit světelnosti. Sice méně často ale přesto může nastat i opačná situace, kdy nastavíte velmi dlouhý čas (např. 30 vteřin) a automatika by potřebovala hodně zavřít clonu a to víc, než je největší přípustné clonové číslo.Chování fotoaparátů se potom může lišit:
V režimu A (Aperture) neboli Av (Aperture Value) nastavíte pevně clonu i ISO a automatika dopočítá expoziční čas podle množství světla na scéně. Tento režim je tedy výhodný, když potřebujete řídit clonou hloubku ostrosti. Malá clonová čísla (hodně otevřená clona) způsobí malou hloubku ostrosti zatímco vysoká clonová čísla (malý průměr clony) hloubku ostrosti zvyšují.
Plně manuální režim vám umožní převzít kontrolu na všemi veličinami určujícími expozici, čili expozičním časem, clonou a ISO citlivostí. Automatika je tak zcela vypnuta a nadále funguje jen jako rádce. V hledáčku se obvykle dozvíte odchylku vámi nastavených hodnot od hodnot, kterými by exponovala automatika.
Expoziční kompenzace v tomto režimu nemá smysl – není co kompenzovat – a tak v hledáčku se místo expoziční kompenzace zobrazuje údaj o tom, jak moc (o kolik EV) se liší vámi nastavená expozice od hodnot změřených automatikou.
V manuálním režimu je většinou možné též nastavit expoziční čas B (Bulb). Znamená to, že závěrka bude otevřena a bude se exponovat tak dlouho, jak dlouho bude stisknutá spoušť. Umožní to třeba u nočních snímků exponovat velmi dlouhými časy (třeba 2 minuty). Je však třeba vzít v úvahu šum dlouhé expozice (Dark current noise) – šum způsobený jemnými fluktuacemi elektronů uvnitř senzoru, který se u takto dlouhých expozicí projeví vysokým šumem.
Shrnutí práce jednotlivých expozičních režimů pro drtivou většinu zrcadlovek ukazuje následující tabulka. V detailech se mohou jednotlivé modely lišit, základ je ale u všech stejný.:
Poznámky k tabulce:
Mnoho moderních DSLR má jednu nebo více pamětí expozičních režimů často označených C (Custom) nebo U (User) atd. Logika je taková, že do uvedené paměti uložíte kompletní nastavení fotoaparátu (expoziční režim, kompenzaci expozice, kompenzaci expozice blesku, formát snímku, celé nastavení menu atd.) a po zvolení odpovídající paměti expozičního režimu toto celé nastavení jednoduše vyvoláte. To je velmi praktické, protože to umožní dopředu si připravit expoziční strategii pro různá místa scény (například obřadní místnost, nádvoří, zahrada) a potom celé nastavení ve zlomku vteřiny kompletně z paměti vyvolat. Co a jak konkrétně vaše DSLR ukládá do paměti je přirozeně potřeba vyhledat v dokumentaci.
Bracketing je postup, kdy fotoaparát udělá automaticky více fotek (obvykle 3), každou s jiným nastavením expozice. Tím máte šanci si potom v PC vybrat tu, která je nejlepší. Fotoaparáty dělají obvykle 3 fotky, jednu exponovanou přesně podle automatiky, druhou světlejší a třetí tmavší. Velikost změny je možné nastavit v jednotkách EV (většinou max. ± 2 EV). Chování fotoaparátů při bracketingu je závislé na expozičním režimu a má většinou stejnou logiku jako ručně prováděná expoziční kompenzace. Bracketing je dobrým nástrojem chcete-li mít absolutní jistotu správně exponovaného snímku. Spotřebovává ale čas i místo na kartě. Navíc po porozumění expozici, dynamickému rozsahu a histogramu vašeho fotoaparátu zjistíte, že bracketing v praxi ani moc nepotřebujete. |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
.
Díl číslo šest jsme celý věnovali speciálnímu tématu – fotografování letadel. Roman je v USA a tak se parťákem do dvojky stal Jakub Vaněk, který se této disciplíně věnuje již pěknou řádku let. Jak a s čím na letadla?
Soubory ke stažení: MP4 HD verze – MP4 SD verze – MP3 verze
.
Když před cca týdnem Nikon představil nový objektiv Nikkor AF-S 70-200mm f/4G VR, většina Nikonistů asi řekla “no konečně”. O této novince se neoficiálně spekulovalo již opravdu dlouhé měsíce a nikdo nepochyboval, že Nikon dříve či později tento objektiv do své nabídky zařadí. A to nejen protože Canon nabízí velice podobný EF 70 – 200mm f/4 IS USM. Ale i proto, že takový objektiv dává pro řadu uživatelů perfektní smysl. Proč?
Dovolím si začít trochu ze široka. Když se podíváme do nabídky zoom objektivů, dříve či později si všimneme, že je rozdělena do dvou světů.
Ten první jsou cenově dostupné, většinou plastové (lehké) objektivy s proměnlivou světelností většinou v rozsahu mezi f/3,5 až f/6.3. Proměnlivá světelnost není pro zoomu nic nelogického. Naopak je to přirozená vlastnost vycházející z jednodušší konstrukce. Ta zase znamená nízkou cenu, malé rozměry a minimální hmotnost.
Druhou skupinu zoom objektivů tvoří světelné objektivy s fixní světelností typicky f/2.8. Pokud objektiv při změně ohniska chce udržet konstantní světelnost, musí jeho elektronika dle aktuální polohy zoomu vypočítávat příslušný průměr clony. Objektiv navíc v podstatě využívá tu nejhorší hodnotu, kterou ale dokáže garantovat v celém rozsahu. Je to konstrukčně výrazně komplikovanější a spolu se skvělou světelností to znamená jediné – enormní rozměry, hmotnost a cenu. Na druhé straně samozřejmě vynikající kresbu, širší možnost práce s hloubkou ostrosti, dostupnost kratších časů a vyšší komfort.
Řada fotografů, zejména zapálených amatérů však řeší zásadní dilema. Objektivy z první skupiny jsou pro ně málo kvalitní a naopak druhá skupina je pro ně nedostupná. A tak přichází na řadu hledání kompromisu.
Právě u objektivů 70-200mm je propast mezi dvěma popsanými světy asi nejpalčivější. 70-200mm f/2.8 se stabilizací na českém trhu stojí 30 – 60.000Kč dle značky a to není to nejhorší. Řada fotografů a zejména fotografek logicky narazí na velké rozměry a zejména vysokou hmotnost. Ta se pohybuje většinou kolem 1,5kg, což je při celodenním fotografování opravdu znát. A tak přichází na řadu právě objektiv se světelností f/4.0, který váží a stojí cca polovinu. A jaký jsou další rozdíly?
V první řadě je potřeba počítat s tím, že pokud maximálně otevřeme clonu, tak objektiv s f/4.0 nám za stejných světelných podmínek dá dvojnásobný expoziční čas. V extrémních světelných podmínkách to může být rozdíl zásadní, ale vzhledem ke stabilizátoru (u Canonu i Nikonu) to ve většině případů pro fotografy až zas takový problém není. Dále má objektiv s f/4 samozřejmě větší minimální hloubku ostrosti při konkrétním ohnisku, ale ani to pro většinu fotografů amatérů není dramatický rozdíl, protože zaostřovat s f/2.8 při 200mm ještě třeba na crop čipu není úplně snadné. No a dál už jsou zde jen samá pozitiva:
Objektiv 70 – 200mm f/4 se stabilizací od Canonu i Nikonu velmi dobře kreslí, rychle ostří a oba objektivy patří k tomu lepšímu na trhu. To znamená, že jsou primárně určeny pro náročnější fotografy s kreativní ambicí. Pokud mezi tyto fotografy patříte, položte si jednoduché dvě otázky:
Pokud na obě dvě odpovíte NE, s klidem v duši si kupte f/4.0 objektiv. Pokud si na obě odpovíte ANO, zvažte, zda nedokážete našetřit na f/2.8. A pokud to máte půl na půl, pak je jen otázkou, jak velkou cenu mají pro Vás investované peníze..
Polagraph. Pod tímto názvem byla nedávno otevřena malá fotografická galerie a obchůdek s produkty PolaroidLove, Paragraph a my dear deer, která sloužítaké jako místo k setkávání fotografů a nadšenců do instantní fotografie a lomografie.
Její malý, ale o to zajímavější prostor bude hostit pravidelné výstavy nejen známých fotografů, kteří ke své práci využívají Polaroid, ale bude se snažit také reflektovat současnou podobu české fotografické scény, která se soustředí mimo hlavní „digitální proud“. Těšit se tak můžete na výstavy fotografií vzniklých kolódiovým procesem a dalšími technikami, nebo například práce studentů fotografických škol. Od 1. listopadu tak bude k vidění v pořadí již druhá výstava v této nové minigalerii, a to práce Ondřeje Janů, který pomocí kolodiového procesu zaznamenal novou kolekci úspěšné módní návrhářky Zuzany Kubíčkové.
Galerie Polagraph je zároveň místem pořádání pravidelných workshopů a besed na téma instantní fotografie, lomografie a dalších fotografických technik. Polagraph totiž prostor sdílí s Grovestudiem a jejich ateliérem v zadní části prostoru, který si o podobné využití vysloveně říká.
Nedílnou součástí je také obchod, v němž najdete vybavení pro fotografování Polaroidy (Polaroid, Impossible Project, PolaroidLove, FujiFilm a další), lomografii (Holga, fotoaparáty my dear deer, expirované kinofilmy, svitkové filmy a další), ale také produkty projektu Paragraph, jenž se soustředí na kvalitní ručně vyráběné papírové a textilní zboží (diáře, bloky, fotoalba, plátěné tašky) k jejichž výrobě využívá spolupráce se sociální firmou Semitam a zaměstnává lidi znevýhodněné na trhu práce, jako například ženy, které vyjdou z vězení.
Za Polagraphem stojí především Michal a Tomáš z PolaroidLove – projektu, jehož cílem je jakási záchrana instantní fotografie. Právě skrze prodej vybavení a pořádání výstav a workshopů se jim daří dostat Polaroidy do povědomí a nacházejí tak mnoho příznivců této technologie, která mezi fotografickými nadšenci zažívá takový malý comeback.
Určitě si udělejte čas a navštivte tento jedinečný prostor vznikající přímo v srdci Žižkova, čtvrti, která se pomalu ale jistě stává jakýmsi centrem mladého designu, umění a kultury v Praze.
.
ZÁKLADNÍ ÚKOL MĚŘENÍ EXPOZICE
Úkolem měření expozice je buď automaticky nastavit nebo správně poradit nastavení trojice hodnot:
Expoziční čas
Clona
ISO citlivost
které povedou nejen k dobře exponovanému snímku, ale též k snímku zvládnutému dobře technicky i výrazově. Zejména se jedná o ostrost snímku, využití dynamického rozsahu, minimální šum a práci s hloubkou ostrosti.
Díky automatickému měření expozice se tak můžeme plně soustředit na obsah a kompozici snímku, což je extrémně užitečné zejména v reportážní praxi. Bohužel však není možné ponechat expozici na automatice vždy. Automatická expozice pracuje dobře ve většině, zdaleka ne však všech světelných a snímacích podmínkách. Často také rozhodne špatně třeba o použití blesku.
U této makrofotografie automatické měření zcela selhalo. Dominantní černá plocha s lesknoucí se larvou stále larvu beznadějně přeexponovávala. Nepomohla ani maximální kompenzace -2 EV. Nakonec bylo nutné exponovat v manuálním režimu 1/15 sec, f/11, ISO 200, ohnisko 105 mm a automatiku zcela ignorovat.
U digitálních fotoaparátů je správná expozice několikanásobně důležitější než u barevného negativního filmu. Negativní film má příjemnou „S“ křivku kontrastu, zatímco digitální senzory mají tvrdě ohraničenou lineární křivku. Problém je tedy v tom, že vše co je černější nebo bělejší než koncové body přímky prostě „neexistuje“. Poměrně úzký a z obou stran (černá i bílá) tvrdě omezený dynamický rozsah digitálních fotoaparátů tak silně komplikuje automatické korekce expozice např. na minilabech či při hromadném zpracování v PC. Spoléhat na ně je tak velmi ošidné a záchrana špatně exponovaných digitálních dat může být buď velmi pracná nebo v horším případě nemožná.
Typické situace kdy bude třeba automatice pomoci jsou např. fotografie Měsíce či Slunce a jeho západů či východů, fotografie na sněhu, studiové fotografie, fotografie interiérů, koncertů, makrofotografie, silně kontrastní fotografie, fotografie v protisvětle či jakékoliv fotografie s dominantní převahou výrazně barevných, světlých či naopak tmavých tónů. Hovoříme potom o tzv. „nestandardních nebo špatných světelných podmínkách“.
JAK MĚŘENÍ EXPOZICE PRACUJE
Většina moderních DSLR má několik režimů měření expozice. Liší se v podstatě plochou, kterou z celkové scény berou v úvahu pro měření. Přitom různé režimy se hodí při různých situacích. Nejuniversálnější poměrové (zónové či maticové měření – různí výrobci používají různé názvy) pracuje na principu rozdělení celé fotografie na určitý počet zón. Canon používá 35 zón, Nikon 1005, Olympus 49 atd. V každé zóně je zjištěn průměrný jas v EV jednotkách (barva se zcela ignoruje a pracuje se pouze s černobílým jasem) a připojí se další údaje jako poloha zaostřovacího bodu, vzdálenost objektu, svislé/vodorovné fotografování atp. Následně jsou údaje porovnány s databází uvnitř fotoaparátu a fotoaparát se snaží odhadnout správnou expozici pro nalezenou scénu.
Příklad měření expozice pro 6 zón. Ve skutečnosti je zón mnohem více – od 35 do 1005. Z původního obrazu (nahoře) vidí expozimetr pouze průměrný jas každé zóny (dole). Z těchto údajů se snaží odhadnout správnou expozici a určit vhodnou trojici hodnot 1. expoziční čas, 2. clona, 3. ISO. Automatika u tohoto obrázku bude fungovat dobře, protože obrázek je v průměru středně šedý.
18% STŘEDNÍ ŠEDÁ
Střední šedá je definována jako šedá, která odráží 18% dopadajícího světla. V 8-bitové RGB representaci je vyjádřena jako {127,127,127}. Střední se jmenuje proto, že subjektivně leží ve středu stupnice mezi černou a bílou.
18% šedá tabulka by neměla chybět v žádné fotobrašně. Slouží k určování expozice na základě dopadajícího světla a k přesnému vyvážení bílé barvy.
Je to k nevíře, ale téměř každý dobře exponovaný snímek vede po zprůměrování všech zón na střední šedou. Měření expozice fotoaparátů tedy v principu probíhá tak, že hledají kombinaci expozičního času, clony a ISO citlivosti, která po zprůměrování jasů celé fotografie dá ve výsledku 18% střední šedou.
LIMITY AUTOMATICKÉHO MĚŘENÍ EXPOZICE
Automatika nemá ani ponětí o síle světla osvětlující scénu. Nemá ani ponětí o odrazivosti předmětů které scénu tvoří. Jediné co vidí a z čeho musí vycházet je světlo odražené od předmětů scény a vstupující do objektivu. Nedokáže tak rozlišit slabé světlo dopadající na světlé předměty od silného světla dopadajícího na tmavé předměty. Jedinou šancí je předpokládat, že průměrná odrazivost světla všech předmětů tvořících scénu je průměrná – neboli předpokládat, že scéna je v průměru středně šedá.
Strategie měření na výslednou střední šedou tedy funguje velmi dobře pro scény, které mají vyvážený podíl světlých a tmavým míst. U nich se snadno exponuje tak, aby střední jas celé scény padl do středu jasových možností senzoru. Tato strategie však selže, pokud základní předpoklad vyváženého podílu světlých a tmavým míst ve scéně neplatí. Fotografujete-li uhlí, automatika snadno dojde k závěru, že fotografujete v průměru šedou scénu, ale ve slabém světle! Expozici zvýší a uhlí tak bude šedé! Stejně tak pokud fotografujete bílý sníh, automatika dojde k závěru, že fotografujete v průměru šedou scénu, ale v silném světle! Expozici ubere a sníh bude šedý – špinavý.
Důvod proč u tohoto obrázku automatika selhala je zřejmý. Rozdělení obrázku (1) na zóny s průměrným jasem ukáže velmi tmavý obrázek (2). Automatika v souladu se svým určením předpokládá, že průměr scény by měl být středně šedý a zóny zesvětlí (3). Výsledkem je sice středně šedá, ale subjektivně silně přeexponovaná fotografie (4).
Naštěstí běžné scény jako letní dovolená, skupiny lidí, krajina atp. předpoklad střední odrazivosti předmětů tvořících scénu dobře splňují. Na to, že scéna je v průměru středně šedá, se v 80% případů dá spolehnout. A pro zbývajících 20% jsou zde metody, jak pomoci.
METODY MĚŘENÍ EXPOZICE
Konstruktéři fotoaparátů jsou si problému se střední šedou vědomi a tak vybavují fotoaparáty dalšími pokročilými metodami jak expozici změřit, doladit či ověřit. Většina fotoaparátů tedy nabízí 3 někdy i 4 metody měření expozice:
 |
Maticové, poměrové, zónové (Evaluative, Multi-zone, Multi-segment, Matrix – různí výrobci používají různé názvy) Scéna je rozdělena do několika zón a porovnávána s rozsáhlou databází známých snímků. Na základě nalezené shody je rozhodnuto o nejlepší expozici pro danou scénu. Do úvahy se většinou bere i aktivní zaostřovací bod, který označuje místo s nejdůležitějším obsahem. Kdy ho použít: V běžné každodenní praxi Kdy selže: V situacích, kdy nelze předpokládat, že průměrný jas scény je střední šedá. Dále u snímků v protisvětle, silně kontrastních scén a v situacích, kdy požadujeme speciální expoziční záměr (západy slunce, noční snímky atp.). |
 |
Celoplošné se zdůrazněných středem (Center-weighted Average) Podobně jako maticové měření bere do úvahy celou plochu snímku avšak za nejdůležitější část se považuje střed snímku bez ohledu na zaostřovací bod. Okraje snímku tak promluví do expozice mnohem méně významně. Kdy ho použít: V situacích, kdy chceme řídit expozici podle hlavního objektu, který je jasově blízko středně šedé. To je typické u portrétů zejména v protisvětle nebo v jiných náročných světelných podmínkách. Běžný obličej či pleťová barva obecně je totiž velmi blízko střední šedé a tak se dá k naměření expozice snadno použít. Kdy selže: Je dost riskantní při reportáži či běžné práci. Silně totiž závisí na jasu místa kde expozici měříte. |
 Průměrná pleťová barva v černobílém podání je velmi blízko 18% střední šedé. Je tak možné měřit expozici na „pleťovku“, v nouzi i na vlastní ruku. Celoplošné měření se zdůrazněným středem je k tomu velmi vhodné. |
|
 |
Středové (Partial) Vyhodnocuje pouze malou oblast (cca 8% plochy) ve středu snímku bez ohledu na zaostřovací bod. Kdy ho použít: Výhradně k naměření jasu (EV hodnoty) konkrétního bodu scény. Kdy selže: Nevhodný pro běžnou práci. |
 |
Bodové (Spot) Vyhodnocuje velmi malou oblast (bod, cca 1-3% plochy) ve středu snímku bez ohledu na zaostřovací bod. Kdy ho použít: Výhradně k naměření jasu (EV hodnoty) konkrétního bodu scény. Kdy selže: Nevhodný pro běžnou práci. |
MĚŘENÍ DOPADAJÍCÍHO SVĚTLA NA STŘEDNÍ ŠEDOU
Jak již bylo řečeno, algoritmus expozimetrů současných DSLR předpokládá, že scéna je v průměru středně šedá. Algoritmus tedy selže v okamžiku, kdy tento předpoklad není splněn. Nabízí se ale malý trik! Co přímo do scény umístit normalizovanou střední šedou tabulku a naměřit expozici na ní? Potom vlastně předpoklad šedé scény bude 100% dodržen a expozice musí být absolutně přesná!
Na tomto principu je založeno měření dopadajícího světla na střední šedou. Praktická práce s šedou tabulkou potom vypadá následovně:
Dominantní světlé tóny (sníh) vedou při automatickém měření expozice na příliš tmavé fotografie. Vlevo ukázka při běžném měření, vpravo při měření na středně šedou. Žluté šipky označují místo měření expozice.
Vypadá to sice komplikovaně, ale není to tak hrozné, jak to vypadá. Navíc pokud pořizujete více podobných záběrů a dokud se nezmění světelné podmínky, bude zjištěné hodnoty možno ponechat. Měření podle šedé tabulky zajistí nejen expozičně správné ale i vyrovnané výsledky a presentace série snímků bude tak působit nesmírně přirozeně a profesionálně.
Střední šedá a její histogram. Vrchol histogramu je přesně ve středu mezi černou a bílou – proto střední šedá.
I když naměříte hodnoty pomocí šedé tabulky, není vyloučeno provést mírnou kompenzaci expozice. Metoda měření na šedou je sice z fyzikálního pohledu velmi přesná, ale subjektivní hodnocení výsledků je důležitější. Takže i tady se kreativitě meze nekladou.
Při dokumentaci a přefocování obrazů či jiných předmětů, kde vám záleží na přesné barevné i jasové interpretaci, je výhodné nechat v růžku kousek střední šedé. Umožní později v počítači doladit barvy i jas a snadno se odstraní. Většina editorů totiž umí vyvážit barvy a jas podle „zaručeně šedé“, kterou jim ukážete v obrázku.
KOMPENZACE EXPOZICE (EXPOSURE COMPENSATION) 
Expoziční kompenzace znamená ruční rozvážení expozice oproti hodnotě změřené a nastavené automatikou. Většinou pracuje v rozmezí ±2-5 EV okolo fotoaparátem změřené hodnoty. Většinou lze nastavit, zda krok má být hrubší 1/2 nebo jemnější 1/3 EV. Vzhledem k poměrně omezenému dynamickému rozsahu DSLR (kolem 6 EV) lze doporučit spíše krok 1/3 EV, protože chybná expozice již tak vzácný dynamický rozsah snižuje.
UZAMČENÍ EXPOZICE (EXPOSURE LOCK, AE LOCK) 
Stisknutím tohoto tlačítka, často označeného hvězdičkou, se provede změření expozice právě sledované scény a na cca 4-10 vteřin uzamčení zjištěných hodnot. To umožní zablokovat zjištěné hodnoty bez ohledu na následnou změny scény. Kdy je to potřeba? Např. když jste změřili scénu a potom změnili kompozici snímku (pohnuli s fotoaparátem) a chcete zachovat hodnoty expozice z původní scény. Nebo při měření expozice pomocí střední šedé tabulky.
HISTOGRAM
Jedním z nejúčinnějších nástrojů jak zjistit či ověřit správnou expozici je histogram. Porozumění histogramu vám dá vysokou jistotu, že z hlediska expozice jste pořídili dobrý snímek. Současně vám poskytne velmi kvalitní informaci, jak případně snímek expozičně upravit. Mnoho nepravých zrcadlovek (SLR-like, EVF) či kompaktních fotoaparátů poskytuje tzv. Živý (Live) histogram, neboli aktuální histogram právě pozorované scény. Pokud DSLR není v režimuŽivý náhled (Live View), tak živý histogram poskytnout nemůže (senzor je mimo krátkou dobu expozice kryt zrcátkem). Nicméně metodou cvičného pořízení snímku, prohlédnutím histogramu a případnou úpravou expozice lze docílit zcela stejného efektu.
Co to je histogram
Histogram není nic jiného, než statistika kolik pixelů snímku má jaký jas. Běžný jasový histogram obsažený snad ve všech DSLR, je sestaven jen z jasového kanálu a zcela tak ignoruje barvu. Jas každého pixelu lze přitom vyjádřit jako R+G+B neboli každá barva přispěje do jasu stejným dílem. Další vysvětlení histogramu najdete zde.
Histogram říká plochu jednotlivých jasů od černé po bílou v obraze. Na obrázku je ukázka plochy velmi tmavých bodů (převládají) a velmi světlých. Z histogramu je též patrné, že plocha (počet) středně šedých bodů je poměrně malá. Je-li histogram nahoře uříznut, neznamená to nic jiného, než že bodů s tímto jasem je tolik, že se do histogramu již nevešly. Převládající tmavé tóny ani skromný počet šedých pixelů však není chyba. Odpovídá to náladě a záměru snímku.
Přepálená bílá (Highlight)
Svislá černá čára u čistě bílé (na histogramu vpravo) naznačuje přepaly – místa bez jakékoliv kresby (v RGB representaci vyjádřené jako {255,255,255}). Existence přepalů sama od sebe není špatně, je však třeba si uvědomit, že přepaly neobsahují žádnou kresbu. Jsou tedy jednolitou bílou plochou, která často působí nepřirozeně a nepěkně. Přepaly lze ale někdy i využít ve svůj prospěch a sice pro separaci objektu při požadavku na průhledné pozadí. To bývá typické např. pro produktovou fotografii.
Příklad reálného histogramu fotoaparátu Canon u fotografie využívající celý rozsah jasů. Vysoký počet bílých bodů (čára zcela vpravo na histogramu) naznačuje ztrátu kresby v poměrně velké ploše kolem postavy. Přepálená místa blikají.
„Podpálená“ černá (Shadow)
Stejně jako přepaly bílé je možné sledovat místa s čistě černou kresbou (RGB ={0,0,0}). Můžeme jim říkat třeba „podpaly“ a jsou to opět místa bez jakékoliv kresby s čistě černou barvou. Na histogramu se prozradí čárou zcela vlevo. Sice se o nich příliš nehovoří, ale představují podobný problém jako přepaly bílé. Subjektivně ale přepal bílé působí na fotografii „dráždivěji“ než podpal černé. Bohužel mnoho fotoaparátů podpaly nijak nesignalizuje a tak je třeba se spoléhat jen na histogram.
RGB histogram
Jasový histogram přítomný na všech DSLR je bezesporu obrovským expozičním pomocníkem, o kterém si filmoví fotografové mohou nechat jen zdát. Ukrývá se v něm ale jedna zrada, kterou zkušený digitální fotograf musí sledovat. Tím, že jasový histogram ukazuje pouze graf a případně přepaly součtu jednotlivých barevných kanálů R+G+B, může se snadno stát, že zamaskuje přepal pouze v jednom barevném kanále.
Příklad:
Takový přepal v pouze jednom či dvou barevných kanálech není na jasovém histogramu a při kontrole přepalů vidět a snadno si tak můžete přinést domu špatně exponovanou fotografii. Přepal např. červeného barevného kanálu se projeví tak, že fotografie v červených barvách nekreslí, ztratí se jemné detaily kresby a předměty vypadají jako z umělé hmoty.
Fotografie pořízená za jasného slunečního počasí a přesto, že jasový histogram (černá) je zcela v pořádku (dokonce naznačuje mírnou podexpozici), tak červený kanál je přeexponován! V důsledku toho je kresba sytě červeného listu silně zhoršena a listy vypadají jak polité červenou barvou.
Fotoaparáty vyšší třídy proto nabízejí tzv. RGB histogram. Jedná se vlastně o 3 histogramy sestavené pro každý barevný kanál RGB samostatně. Zda chcete sledovat jasový histogram, RGB histogram či všechny 4 dohromady je většinou možné volit v menu. Pohledem na RGB histogram je tak možné odhalit a opravit jasové přepaly ale i přepaly v jednotlivých RGB kanálech.
Jaké je řešení pro DSLR bez RGB histogramu?
Jediným řešením je z fotografované scény odhadnout, že hrozí nebezpečí RGB přepalu. Na RGB přepaly jsou náchylné scény s jednou sytou dominantní barvou fotografované v jasném světle – typicky květiny na slunci. Oproti automaticky změřeným hodnotám je potom třeba naslepo snížit expozici o cca -0.5 až -1.5 EV a doufat, že přepal nenastane.
Na přepaly v červeném kanále jsou velmi náchylné i portréty pořizované v umělém světle. Světlo žárovek či halogenů je jak známo červené a lidská pleť rovněž obsahuje hodně červené. Takže oboje dohromady snadno přepálí červený kanál. Řešení je takové snímky dle jasového histogramu mírně podexponovat (cca -1 EV). Jinak se ztratí kresba v obličeji a lidé vypadají bledí a bez kresby jako „smrt“.
ZÁVĚR K MĚŘENÍ EXPOZICE
Spoléhat se na automatickou expozici je velmi praktické v případě, že nemáte žádné větší fotografické ambice či reportážní charakter snímání ani nic jiného neumožňuje. V ostatních případech, kdy je na snímek čas a chcete mít jistotu dobře exponovaného snímku je více než moudré chápat automatiku jako velmi fundovaného poradce. Její výsledky je ale třeba kontrolovat, nejlépe podle histogramu, a případně dolaďovat. Nástrojů je k tomu naštěstí u moderních digitálních fotoaparátů více než dost..
Výběr správného expozičního režimu je prvním krokem k povedené fotografii. Nabízíme Vám přímočarý návod v jakých situacích zvolit který režim. Do diskuze pod videocastem nám můžete napsat, který režim nejraději používáte vy.
Soubory ke stažení: MP4 HD verze – MP4 SD verze – MP3 verze
.
či 
. Je přítomen snad na všech fotoaparátech a znamená jediné – fotoaparát a jeho procesor přebírá plnou vládu nad veškerým nastavením. Pro měření expozice je většinou použita nějaká varianta maticového měření. Uživatel obvykle může pouze volit kvalitu obrazu (rozlišení a/nebo JPG kompresi), samospoušť, někdy ovládat blesk atp. Vše ostatní plně řídí automatika.
Řada fotoaparátů – zejména kompaktních – se předhání v nabídce scénických režimů. Často jich bývá i více než 10 a liší se již drobnostmi či různými efekty. Například Panasonic Lumix DMC-FX9 umožňuje zadat datum narození dítěte a potom ve scénickém režimu „Baby“ automaticky do obrázku klíčuje věk dítěte. V zásadě to není špatně – čím přesněji se totiž automatice sdělí scéna a záměr, tím přesněji je schopná snímek realizovat. Ve velkém počtu scénických režimů se ale člověk snadno ztratí a potom chybuje. Rozumný kompromis je tedy žádoucí.
